Co určujeme u přídavných jmen

Přídavná jména v češtině: Vzory, skloňování a jak na ně

Přídavná jména, neboli adjektiva, jsou nedílnou součástí našeho jazyka. Dodávají textům barvu, specifičnost a pomáhají nám přesněji popsat svět kolem nás. Ať už jde o popis chytrého chlapce, chlupatého psa, nebo o vyjádření vlastnictví pomocí spojení jako "matčino zrcátko", přídavná jména hrají klíčovou roli. Jejich pochopení a správné použití může být pro mnohé výzvou, proto se dnes podíváme na to, jak tato slova fungují, jak se skloňují a jaké jsou jejich základní mluvnické kategorie.

Co jsou přídavná jména a jak je poznáme?

Přídavná jména nám říkají, jaký je podstatné jméno. Odpovídáme na ně otázkami JAKÝ? KTERÝ? ČÍ?. Obvykle se vyskytují v těsné blízkosti podstatného jména, které rozvíjejí - například v souslovích jako "mobilní telefon", "ovocný koláč" či "bratrův svetr". Tato slova nám pomáhají rozšířit, doplnit nebo blíže specifikovat význam podstatného jména.

Základní mluvnické kategorie přídavných jmen

Stejně jako podstatná jména, i přídavná jména se ohýbají, tedy skloňují. Základní mluvnické kategorie, které u nich určujeme, jsou:

Je důležité si uvědomit, že rod, číslo a pád přídavného jména se určují vždy podle podstatného jména, ke kterému se váže.

Číslo u přídavných jmen: Jednotka versus množina

Určení čísla u přídavných jmen je přímo svázáno s číslem podstatného jména. Pokud je podstatné jméno v jednotném čísle (např. "svetr"), přídavné jméno se mu přizpůsobí také do jednotného čísla ("červený svetr"). Naopak, pokud je podstatné jméno v množném čísle ("svetry"), přídavné jméno se skloní do množného čísla ("červené svetry"). Změna koncovky přídavného jména tak jasně signalizuje počet popisovaného jevu.

Skloňování přídavných jmen: Vzory, které nám pomohou

V českém jazyce máme pro skloňování přídavných jmen dva hlavní vzory:

1. Vzor MLADÝ (tvrdý vzor)

Tento vzor používáme pro tzv. tvrdá přídavná jména. Ta poznáme podle toho, že v základním tvaru (kterým odpovídáme na otázku JAKÝ?) mají zakončení na tvrdou souhlásku (např. malý, krásný). Pokud se přídavné jméno v 1. pádu jednotného čísla mužského rodu zakončuje na obojetnou souhlásku (b, l, m, p, s, v, z) a jeho koncovky se pro jednotlivé rody viditelně liší, skloníme jej podle vzoru mladý. Příkladem je přídavné jméno malý - malá - malé, kde vidíme jasné rozdíly v zakončení.

Mužský rod v jednotném čísle: Zde se tvary životných a neživotných podstatných jmen liší jen ve 4. pádu. U mladých mužů (životné) je koncovka v 4. pádu stejná jako v 1. pádu, zatímco u mladých stromů (neživotné) je koncovka v 4. pádu také shodná s 1. pádem.

Množné číslo: V množném čísle mají přídavná jména skloňovaná podle vzoru mladý shodné tvary pro všechny rody, pokud jde o 2. pád (např. mladých). Pro ostatní pády se tvary přizpůsobují rodu podstatného jména.

2. Vzor JARNÍ (měkký vzor)

Tento vzor je určen pro měkká přídavná jména. Ta poznáme podle zakončení na měkkou souhlásku nebo podle toho, že v 1. pádu jednotného čísla mužského rodu mají zakončení -í (např. cizí, jarní). U tohoto vzoru jsou tvary pro všechny rody v 1. pádu jednotného čísla shodné (např. cizí muž - cizí žena - cizí dítě). Všechna tato slova končí na -í.

Jednotné číslo: U vzoru jarní platí, že mužský rod (životný i neživotný) a střední rod mají ve všech pádech kromě 4. pádu stejné tvary zakončené na -í. Celý ženský rod má pro všechny pády jeden jediný tvar opět s koncovkou -í.

Množné číslo: Skloňování v množném čísle podle vzoru jarní je ještě jednodušší, protože se v podstatě nerozlišuje rod. Tvary jsou pro všechny rody stejné.

Přídavná jména podle vzorů v praxi

Příkladem skloňování podle vzoru mladý je:

Příkladem podle vzoru jarní je:

Přivlastňovací přídavná jména: Kdo je kdo?

Zvláštní kategorií jsou přivlastňovací přídavná jména, která se tvoří od podstatných jmen označujících osoby nebo zvířata, případně od vlastních jmen zvířat. Vytváříme je pomocí vzorů otcův a matčin. Příkladem jsou tvary jako otcův stůl, otcova brašna, otcovo kolo či matčin stůl, matčina brašna, matčino kolo.

Při jejich psaní je klíčové správně určit rod souvisejícího podstatného jména. Zde platí podobná pravidla jako u shody přísudku s podmětem. Například slovo havraní je odvozeno od slova havran.

Stupňování přídavných jmen: Od menšího k většímu

Přídavná jména se mohou stupňovat. Rozlišujeme tři stupně:

  1. Základní stupeň (např. hezký)
  2. Stupeň srovnávací (např. hezčí)
  3. Stupeň nejvyšší (např. nejhezčí)

Většina přídavných jmen se stupňuje pravidelně. Je však třeba si dát pozor na některá, která se stupňují nepravidelně, například dobrý - lepší - nejlepší nebo zlý - horší - nejhorší.

Pravopisné oříšky: -š- versus -č-

V rámci stupňování se můžeme setkat i s pravopisnou výzvou, kdy rozlišujeme psaní -š- a -č-. Písmeno -č- se v stupňování používá pouze u malé skupiny přídavných jmen, která splňují dvě kritéria: mají právě dvě slabiky a v základním tvaru jejich kořen končí na -k. Typickým příkladem jsou slova jako hebký - hebčí, tenký - tenčí nebo měkký - měkčí.

Přídavná jména tedy nejsou jen pasivními popisovači, ale aktivními prvky, které obohacují naši komunikaci. Správné pochopení jejich funkcí a skloňování nám umožňuje vyjadřovat se přesněji a efektivněji.